O léčení

První, druhý a každý další den

Péče o azyláčky je náročná, ale každý nový příjem prožíváme společně. Pokud je to možné, snažíme se o zvířeti zjistit co nejvíc, ale pak vám přijede březí králinda, která se procházela po Praze a ani nevíte, jak je stará.

Prvně jde azyláček vždy do karantény, ať už je odchycen venku nebo nám ho předává majitel. Důvod je jednoduchý. Mor, myxomatoza, encefalka, pasteurella a jiné nemoci, které jsou přenosné vzduchem, povrchy, oblečením, jsou pro králíky extrémně nebezpečné a infekční před prvními projevy. Osobně v těchto dnech nosím k novému azyláčkovi i speciální oblečení, ve kterém se pak nepohybuji mezi svými, po každé manipulaci si myji ruce i obličej a samozřejmě svoje králíky nepouštím do prostor, kde se pohybuje azyláček.

Pokud to zdravotní stav dovoluje, snažím se nechat azyláčka trochu aklimatizovat, zvyknout si na mě a až potom ho beru na veterinu. Samozřejmě, pokud potřebuje ošetření hned, neváhám, ale je vždy lepší, když vám u doktora zvíře aspoň trochu důvěřuje. V tuhle chvíli se mi hrozně uleví, jakmile slyším, že je azyláček zdravý a můžeme ho nabídnout k adopci.

Před adopcí zajistíme ještě kastraci (pokud to věk azyláčka umožňuje), očkování a už jim balíme batůžky do nových domovů.

Nejsou všichni stejní

Bohužel, ne všechny případy mají hladký průběh. Nedávno odjel do adopce náš Myšák, kterého jsme přijímali s akutní rýmou a léčili jí déle než půl roku. Nebo Elík, který má již od malička potíže se zuby a rozhodl se, že prostě papat už asi nikdy nebude. Oproti těmto taková Dory, která po ošklivé zlomenině přišla o nožku, se uzdravila velmi rychle a do adopce šla rychleji, než jsme na začátku všichni předpokládali.

A pak tu jsou tací, kteří potřebují léčit na duši. Přijímala jsem Bonie, která se extrémně bála ruky a pískala, jen jsem se k ní přiblížila. Do dneška nevíme, čím si musela dříve projít. Dalo to práci, ale do nového domova odjížděla spokojená králinka, která se velmi rychle aklimatizovala a stala se královnou domácnosti. Bonie trvalo týden, než se odvážila vylézt z klece a tenkrát mi to přišlo extrémně dlouho, než jsem si přivezla Silver. Ta žila celý svůj život na metru čtverečním v králíkárně, rodila mláďata a již se nehodila. Po dvou týdnech při cestě na pohotovost jsem zjistila proč. Akutní zánět dělohy s krvácením a ošklivým nádorem. Holka se nestihla ani rozkoukat a aklimatizovat a už jsem do ní musel cpát léky, tahala jí po vyšetřeních, operaci a rozkrmovala. Tím náš vztah velmi utrpěl a té trvalo měsíc, než se odvážila vylézt z klece a začala objevovat prostor, který měla k dispozici. Tu jsem měla u sebe skoro rok, než našla ten nejlepší domov pro ni.

Každý ušák je speciální a každý dostane tu nejlepší péči, jakou jsme schopni poskytnout, aby šel domů zdravý a se srdcem v tlapičkách.

Sliby vs. realita

„Ne, ona je naprosto zdravá“ nebo „žádné zdravotní potíže nemá“, „nevíme o žádných zdravotních potížích“. Podobné věty čteme ve zprávách dost často, když řešíme příjem nového azyláčka. Jenže realita? Ta je trochu jiná.

Nechci tady házet všechny do jednoho pytle, někteří králíci jsou skutečně zdraví a v pořádku, ale v mysli vám více uvíznou ti, kteří ne.

Kokcidioza, přerostlé drápky, průjem nebo špatné stravovací návyky nás už nerozhodí. Máme ověřené postupy, jak s azyláčky první dny zacházet a tyto potíže vyřešit. Jenže pak řešíme podvyživené zvíře (800g oproti 1,5 kg), akutní kastrace do týdne od příjmu, protože králinda krvácí, nebo poruchu příjmu potravy a už se děsíme, co z toho zase bude.

Já se jen vždy ptám sama sebe, jestli to je lidská nevědomost, nebo účel zbavit se nemocného zvířete, protože by to stálo peníze.

Specialista? Nejlevnější veterinář

Sociální sítě jsou plné dotazů, kam s králíkem na veterinu, aby to nebylo drahé. Naše zkušenosti? Nikdy se nevyplatí jít k obyčejnému veterináři. Ten udělá jen spoustu zbytečných vyšetření a nepomůže, naopak může hodně ublížit. Oliverek s Brumíčkem by mohli hodně vyprávět. Oliverkovi otlaky na zadních tlapkách si nevšiml nebo je neléčil, takže to u něj došlo tak daleko, že mu nožičky začali nekrotizovat, oslabením se jedna zlomila, což bylo léčeno „dlahou“ a mastí. Musel trpět v neskutečných bolestech, ale on se nevzdal, stále baštil a mazlil se, jakmile se dostal do naší péče. A proto jsme u něj bojovali i my. Brumíček si zlomil přední tlapku, původní majitelka vyhodila spousty peněz u neodborníků, kteří řekli, že zlomenina se zahojí sama, až se mu v ní udělal tak ošklivý zánět, že o tlapku také přišel. 

Takže ne, není dobrý nápad koukat na cenu veterináře, protože specialista ví, co hledat, jak to hledat a jak to léčit. Bude to stát možná o pár stovek více, ale nebudete vyhazovat peníze za nesmyslná vyšetření, nepotřebnou a neúčinnou léčbu, která často problém jen zhorší. V první řadě koukejte na odbornost lékaře, a když budete mít štěstí, a ve vašem okolí bude více než jeden opravdu dobrý specialista, tak pak teprve můžete koukat na cenu.

Čas, peníze a psychika?

Jsme všem neuvěřitelně vděční, že se při léčbě azyláčků nemusíme rozhodovat, jestli na léčbu máme nebo ne. A to můžeme jen díky příspěvkům, které lidé posílají na náš transparentní účet. Bez nich bychom nedokázali ani 10 % z toho, co děláme a dělat budeme. Moc všem děkujeme!

Jenže nemocné zvíře není jen o tom, že to je drahé, ale je to i velmi časově náročné. A to jsou pro nás příspěvky našich dočaskářů. Věnují nám svůj čas, kterého není málo, když jezdí každý týden s azyláčkem na veterinu, podávají mu několikrát denně léky, hlídají ho, dokrmují a starají se. A všechen tento čas si ukrajují ze svého volna, z času pro své koníčky a pro svou rodinu. Mají náš neskonalý obdiv.

Ale nesmíme zapomenout na asi nejdůležitější aspekt, a to je psychická odolnost, kterou musíme všichni projevit. Cítíme bezmoc, strach a zoufalství. Doufáme, že děláme dost a že nic nezanedbáme, protože pro ten nemocný uzlíček by to mohlo mít fatální následky. Konzultujeme s ostatními každou maličkost a připadáme si jako blázeni, protože normálně bysme to neřešili, ale u nemocného zvířete, které mnohdy ani neznáme, opravdu řešíme naprosto cokoliv. A všichni také velmi prožíváme, když nás azyláček nebo adopťáček opustí, ale víme, že se tím nesmíme nechat položit. Bolí nás to, cítíme lítost, nespravedlnost a bezmoc, já osobně každého oplakám, ačkoliv na ostatní působím jako ledová královna. Už od malička mi učili nedávat emoce najevo. V tyto chvíle si promítám všechny ty životy, které jsme zachránili a děkuji za každý z nich.

Šťastný konec v azylu

Uznávám, že těchto případů máme velmi málo, ale některá zvířata prostě nemůžeme dát k adopci. Aktuálně se jedná o Oliverka a Koblížka. Oba čeká v budoucnu náročná a nákladná léčba s nejistým časovým plánem, takže jsou v azylu umístění natrvalo. Nemohli bychom s čistým svědomím je dát do adopce a sledovat, jak se pro ně nový majitelé obětují.